Kopřivnický drtič – nezávodní MTB hobby maratón v kraji, kde neexistují roviny červenec 2018

24.07.2018 06:07

Co je Kopřivnický drtič?

Dle oficiálního popisu akce pořadateli se jedná o nezávodní poloorientační MTB hobby maratón pořádaný v krásné drsné přírodě Beskyd. Lze jet několik variant Drtiče, přičemž maximalistická varianta je 120 - 140 km, což by samo o sobě nebylo až tak impresivní, jako převýšení 3000 – 4000 v.m.! Pořadatelé na trase Drtiče rádi přivítají všechny bajkery, kteří se rádi vydají do větších kopců …Naštěstí existují na Drtiči tzv. zkracovačky, kterými lze maximalistická varianta trasy zkrátit, takže finisherem Drtiče se může stát i obyčejný smrtelník. Drtič s startuje v 7:30 ráno. Komu se podaří vrátit zpět na stadion cca do 19 hod. a prokáže, že projel aspoň dvěma kontrolami, jeho číslo je slosováno v tombole. Většina účastníků se ale spíše snaží dojet pokud možno celou trasu a nasbírat co nejvíce kontrol. Drtič je ale tak udělaný, aby se to nepovedlo všem …oficiální limit pro dojetí je 24:00, to ještě dostanete medaili a panáka při dojetí, ale většinou i dojezdy lehce po půlnoci se ještě registrují …Každý rok se najdou bajkeři, kteří jsou schopni dojet celou trasu před slosováním tomboly i bajkeři, kteří projedou celou trasu do půlnoci.  Větší části bajkerů se toto nepodaří a je i nezanedbatelný počet bajkerů, kteří nedojedou do cíle, ale musí být vyzvednuti autem nebo skočí jinde. Vzhledem k náročnosti trasy bohužel pár bajkerů končí i v nemocnici.

Letos se Drtič konal 14. 7. 2018. Týden před Drtičem byla zveřejněná mapa trasy. V propozicích Drtiče není uvedena jeho přesná délka ani převýšení, ale dle odhadů se jedná o trasu dlouhou cca 130 km s převýšením přes 3000 v.m.

Proč jsem se přihlásila na Drtiče?
Prvně jsem o Drtiči slyšela asi před 2 lety, když jsem jednomi bajkerovi prozradila, že jsem velká obdivovatelka cyklistického dobrodružství 1000miles. To je ale akce, na kterou nejsem fyzicky a psychicky ani materiálově vybavená, tak mi kamarád poradil, ať si vyzkouším Drtiče. No samozřejmě jsem si vygooglila, co že to ten Drtič je a spokojeně to zase zapomněla. Podruhé jsem o Drtiči slyšela od nadšených cyklistů v práci, kteří už také měli na Drtiči zářez. Když jsem o Drtiči pak vyprávěla kamarádovi Honzovi, akce ho hned nadchla a už jsme byli přihlášení.

Přípravy na Kopřivnického Drtiče
Drtiče jsem se začala bát už v březnu. Takže jsem hned v březnu, když jsem se oklepala z náročné běžko-skialpové sezóny skočila na kolo a koloběžku a začala pomalu najíždět první objemy v pomalém tempu. V rámci přípravy jsem se také zúčastnila svého prvního závodu ve výšlapu do vrchu, kde jsem zvládla pěšky převýšení 2 600 m. No tři dny jsem nemohla chodit …a to jsem ještě nevěděla, jak moc se mi na Drtiči bude hodit trénink škrábání do prudkého kopce s kameny…Květen byl ve znamení Do práce na kole, kde se mi povedlo najet 790 km jen na cestách do práce. V červnu jsem začala s víkendovými delšími vyjížďkami přes 100 km, abych trénovala vytrvalost. Podtrženo sečteno před Drtičem mám najeto 1700 km na kole a 1000 km na koloběžce.

Cesta z Prahy do Kopřivnice je při současném stavu D1 poněkud náročnější, ale zvládli jsme jí a cca v 17 už si vyzvedáváme startovní balíček s mapou, tričkem, musli tyčinku a cedulí na kolo s nápisem „pohodová vyjížďka.“ No, smysl pro černý humor pořadatelům nechybí ….Drtič se startuje na letním stadiónu v Kopřivnici, kde je možné také přespat ve stanu či na tribuně, čehož jsem vzhledem k plným ubytovacím kapacitám využili.
Příprava na výkon musí být, tak se po vybudování tábořiště na Kopřivnickém stadionu vydáváme do útulné valašské hospůdky U Janíka vzdálené asi 15 km od Kopřivnice, samozřejmě že nejdeme na kole…užíváme si večeři, je krásný večer, na terase by se sedělo krásně a pivo bylo skvělé …no závod je závod, tak se zvedáme a asi ve 22:30 už jsme zalezlí ve spacáku. Před tím jsme si ještě stihli prohlédnout začátek kopce, který nás čeká hned po vyjetí ze stadiónu.

Průběh Drtiče
No spánek se ve stanu moc nedařil, přiznávám, že jsem se závodu trochu bála, tak asi zapracovaly nervy ….Nezbytné ranní přípravy ve formě oblékání, snídání, přidělání cedule na kola …krátkou zahřívací vyjížďku po rovině jsem nestihla a stejně okolo Kopřivnice žádné roviny neexistují…
Rozhodli jsme se, že se zařadíme do chvostu startovního pole, přeci jenom moje tempo do kopce není žádná hitparáda a představa, že mě bude předjíždět 900 bajkerů se mi moc nelíbila. Peloton se pomalu rozjíždí, obkroužíme polovinu letního stadiónu a ve vratech se to trochu štosuje, tak musím vycvakávat. Vyjedeme ze stadiónu a cesta se začne pomalu sklápět. Ze začátku kopce jet ještě jde, ale pak jede peloton tak pomalu, že se na spd necítím bezpečně a raději slézám. Ačkoliv první kopec nebyl nijak dlouhý ani technicky náročný, mám tepovku nesmyslně vysoko. Hodnoty útočí na mé TF max, tak raději celý kopec vyjdu. Pak nás čeká první sjezd. V noci do toho muselo asi napršet, protože je trasa pěkně bahnitá, vjíždím do louží a bahno stříká, sjezd mě baví, ale tepovka pořád hrozně vysoko. Pak následoval lehčí úsek po asfaltu a pak další štos na mokré louce plné mokrých kořenů a jeden brod. Tady jsem v problémech bo se bojím jet po mokré trávě i kořenech, ale nějak to překonám a odpočinu si na další lehčí asfaltové pasáži. Trasa je skvěle značena a vede všelijakýma uličkama. Chvíli to jede dobře, ale pak zase vjíždíme do lesa, kde je první kopec, který se musí vytlačit. Jdeme v řadě s ostatníma bajkerama, nálada je výborná. Když se vydrápem dostatečně vysoko, chvíli to vede po rovině, ale najíždíme do prvního sjezdu, kde je opravdu hluboké bahno a je to celkem prudké. Trasa tady spíše připomíná spartan race. Volím bezpečnější variantu a kopec scházím. Dobře dělám, i zkušenější bajkeři jsou ve sjezdu v problémech …podjíždí jim kola a padají do bahna. Trasa dále pokračuje střídáním bahenních lázní a asfaltu, až dojíždíme pod poslední prudký kopec, na němž je hospoda s první kontrolou. Je krásně, všude samá kola. Trochu se zde zdržíme  čekáním  na razítko. Ve stejném duchu jedeme dále, střídají se prudké výjezdy i sjezdy, sem tam asfalt. Zacvakávací pedály už  zacvakávací nejsou, protože se zaplnily bahnem a moc nefungují. Se sjezdy bojuji jako s kobrou a stojí mě dost psychických sil. Najednou vyjedeme ve vesnici, kde nás přivítá příjemné překvapení ve formě chlazeného piva Zubra pro účastníky Drtiče zdarma. Dostaneme také samolepku na kolo, na kterou jsem patřičně hrdá. Cesta pak pokračuje stoupáním po asfaltu a dále jízdou po kořenech. Dorážíme k pramenu Zrzávky, kde je kontrola č. 2. Odtud pokračujeme dále po trase nejdříve těžkým terénem, potom chvíli po asfaltu vesnicí. Ve vesnici nás chytá vydatný déšť, ve kterém nemá cenu pokračovat. Tak tak stihnem zalézt pod strom, než začne to nejlepší a k lijáku se přidají i blesky a hromy …no pěkný. Využívám čas a chvíli klidu ke svačině. Déšť se po cca 30 min řádění zmírní a je možné pokračovat. Cestou vidíme vylézat bajkery z podstromů a různých stříšek. Bohužel strom moc nefungoval a moje cyklistické kraťasy začaly žbluňkat. No nevadí, stejně zase nastupujeme do nejetelného kopce. Na vršku nás čeká opatrný sjezd mokré louky a další stoupák. Opět se řadíme do hada bajkerů a tlačíme a tlačíme snad až do nebe. Nálada v hadovi je super, jsem tam jediná žena a chlapi mají na toto téma poznámky. Začali se trumfovat, kam by dojely jejich manželky pokud by šly na Drtiče. No, moc šancí jim nedávali J. Když konečně vylézáme z kořeno-bahenního svahu, přivítá nás nádherný obraz Beskydské krajiny s pasoucími se kravkami a jejich telátky. Na vršku je i hospoda, chceme si dát polívečku, ale všechno je vyžraný. Kontrola č. 3 už je nedaleko tak si dáváme chleba se sádlem tam. Vše ostatní už ty kosatky před náma zase vyžrali. Kontrola č. 4 už nebyla daleko, ale cesta k ní byla zpestřená několika terénními sjezdy. Na kontrole č. 4 se s Honzou rozdělíme, on chce jíst. Já nemám na klobásu ani pomyšlení, tak pokračuju dle mých možností dále. Nastupuju na žlutou turistickou značku, která vede na hřeben Beskyd. Asi po 500 metrech zase slézám z kola, stejně to dřív nebo později čekalo všechny bajkery a zase v hloučku tlačíme kola terénem, který by byl obtížný vylézt i bez kola. Trasa mi připadá absurdní, nenávidím všechno to bahno v tuto chvíli i organizátory. V jednu chvíli prohlásím, že jestli mě někdo předjede na kole, tak tady svoje kolo shodím ze srázu a už na něj nikdy nenasednu. Kolemjdoucí bajker mě uklidnil, že ti co umí tento kopec vyjet už jsou dávno v cíli J. Po strastiplné pasáži chůze po čtyřech s kolem následuje ještě pár více či méně prudkých kopců a najíždím na červenou značku hřebenovky. Říkám si, že už to tady bude v pohodě, když je tu cyklististická stezka … no nebylo. Na hřebenovce je obrovské množství bahna,, kořenů a kamenů. Moje technika na toto nestačí, tak neustále slézám z kola s kopce, do kopce …pořád. Míjíme se pořád s podobnými bajkery, kumulovaná únava už utlumila moje schopnosti kontroly emocí, tak si kolemjedoucí bajkeři občas musí něco vyslechnout. Jsme na tom ale všichni podobně. V jednu chvíli se ocitám sama v lese před cedulí varující před medvědem. Jsem tak vyčerpaná, že bych se asi medvědem nechala sežrat i dobrovolně. Na 5. kontrolu se hřebenovka neskutečně táhla. Konečně dorazím na Soláň, je to nádherný beskydský kopec. Na vrcholu je dřevěná kaplička, vyřezávané sochy bači, lyžařský areál a několik horských chat. Míjím jednu, kde mě zdraví spolubojovníci z hřebenovky a přijedu ke kontrole č. 5. Tady mi dobrá duše ostříká kolo z toho nejhoršího a shledáváme se s Honzou. Ten tu byl rychleji bo jezdí rychleji nahoru i dolu, ale zase musel opravit defekt. Svítí slunce a je tu nádherně. Zatím první chata, která se na příjezd kosatek dostatečně vybavila a měli ještě obě polévky čočkovou i valašskou zelnou- Dávám si obě a pivo k tomu. Máme za sebou 75 km Drtičské trasy. Je asi 17:30. Chvíli diskutujeme o možnostech, Honza navrhuje sjezd ze Soláně po asfaltu přes Rožnov a Frenštát. Nemám sílu odporovat, i když mě to mrzí, že se musíme vzdát možnosti dojet celou trasu. No nedá se svítit. Je to daleko těžší závod než jsem si představovala, při navrhované variantě nás čeká ještě 36 km po asfaltu a jeden menší brdek. Jízda po asfaltu je velká úleva, auta jsou zde disciplinovanější a míjí nás velkými oblouky. Za Frenštátem potkáváme další bajkery, poznali jsem je lehce, protože byli také celí od bahna. Jsou fajn a jedeme společně. Poradili nám, abychom se zase napojili na trasu Drtiče a vyškrábali se ještě na Janíko sedlo, kde bývá tajná kontrola. Byl to dobrý tip, protože tam opravdu byla, i když nás to stálo zase drápání do krpálu, jízdu potokem a šutrovým polem.
Od kontroly už to bylo s kopce po asfaltu a čekal nás už jen slavný dojezd na stadión, kde jsme dostali panáka, medaili a mohli jsme si umýt kola vapkou. Stavíme se ještě ve sprše a hurá na afterpárty. Jídlo je zase všechno vyžrané a na pivo děsná fronta, ale byla jsem ráda, že vidím některé spolubojovníky z hřebenovky, také přežili Drtiče 2018.

Podtrženo, sečteno 113 najetých kilometrů. „V sedle“ od 7:30 do 21:14 téměř pořád v zápřahu. Vyzvednuto 7 kontrol z 10, z toho 5 řádných kontrol a 2 tajné. Nastoupané metry nevíme, protože to nemáme čím měřit. Úplně ztraceni jsme nebyli nikdy, jen asi na dvou místech nebylo úplně zřejmé, kam jet, což vyřešil pohled do mapy.cz.

Po Drtiči
Musím říct, že mě Drtič nesmírně bavil. Bavila mě trasa, která vedla nádhernou beskydskou krajinou, pokud možno pořád v terénu, a to i ve městech, kde se organizátoři snažili najít kdejakou pěšinku, kterou znají pouze místní. Bavila mě atmosféra a potkávání ostatních bajkerů. Někteří pro mě byli podporou, jiní inspirací. Velký respekt i k dříve narozeným bajkerům, kteří sice jeli pomaleji, ale dokázali díky skvělé technice vyjíždět i sjíždět krpály, které já jsem vzdávala.
Byla to zatím nejnáročnější cyklistická akce, které jsem se zúčastnila. Možná mě nejdříve trochu mrzelo, že jsem neprojela celou Drtičskou trasu, ale zpětně vím, že jsem na to prostě neměla. Chybí technika jízdy na horském kole zejména ve sjezdech a v kopcích zase chybí rychlost. S čím jsem naopak problém neměla, byla vytrvalost. „Jelo“ (a tím počítám i drápání do strmých bahnitokořenitých srázů) to pořád slušně bez nutnosti zastavování. Vůbec jsem na trase neměla hlad a chvilkové slabosti se vyřešily tyčinkou a chlebem se sýrem, které se daly jíst za pochodu v lehčích pasážích. Na Soláni byla delší pauza, ale spíše proto, že už bylo rozhodnuto o zkrácení trasy Drtiče. No, mám zase na co vzpomínat a to na hodně dlouho.

Bajku zdar Věrka